My a komunikace

10. května 2015 v 19:38 | Jitka |  O životě
Komunikace je základním stavebním kamenem našeho života. Bez ní se neobejdeme celý svůj život. Od prvního dětského nádechu, se snažíme dorozumnět se svým okolím a okolí s námi. Komunikačních technik je mnoho, od nonverbální komunikace, přes různé hlasové a různě hlasité projevy po písemný projev. O obsahu sdělení nemluvě. Na druhou stranu se do komunikace nutně musí zahrnout i způsob, jakým jsme schopni naslouchat druhým, přijímat od nich informace a vyhodnocovat je. Je to poměrně široké téma, které v dnešní době silně podceňujeme.

Proto není divu, že za většinu nedorozumění, zejména v oblasti vztahů, ať už soukromých nebo těch pracovních, může způsob naší komunikace. Tím míním nejen to, jak a co vyjadřujeme, ale také to, jak umíme naslouchat a jak informace chápeme. Znovu je tu náš subjektivní pohled na svět a náš způsob myšlení, který nás odlišuje od ostatních Mrkající


Říci se dá cokoli. Otázkou zůstává, jak sdělit podstatu věci (často nepříjemné věci) tak, abychom se druhé strany nedotkli natolik, abychom nevzbudili jejich negativní emoce, které by změnily pravý význam. Naše verbální vyjadřování vychází z rodových zvyků, našich přesvědčení a "podmínek společnosti", ve které se nejčastěji pohybujeme. Jinak spolu komunikují mladí mezi sebou a jinak, (pokud vůbec), mluví se svými rodiči. Nejen podle vizáže, ale i podle stylu vyjadřování se aktivuje naše sympatie nebo antypatie k lidem v našem okolí. Naše nonverbální chování, nebo chcete-li náš temperament při hovoru, jen dokresluje naše sdělení a buď ho může velmi vylepšit nebo naopak totálně pokazit.

Samostatnou kapitolou zůstává písemný projev, který není ovlivněn naší artikulací, hlasovým vybavením, mimikou obličeje a rozsahem pohybů... V písemném projevu záleží hlavně na tom, jak přesně se umí "pisatel" vyjádřit a jak je na tom s gramatikou J. Výhodou tohoto projevu zůstane, že text lze před odesláním upravit a případné nedostatky odstranit a tím své sdělení lépe vyjádřit.

Naopak, u mluveného slova platí bezezbytku, co bylo vyřčeno, ani párem volů nevezmeme zpět. Hlavní roli zde hraje naše aktuální rozpoložení. Jedna věta může vyznít velmi odlišně, jestIiže ji vysíláme v legraci nebo naštvaní. Je třeba počítat i s tím, že přijímač může zrovna v dané chvíli prožívat rozdílné pocitové rozpoložení a proto může brát nevinné sdělení jako útok na svou osobu. Emoce jsou v případě, že nemáme vyrovnanou psychiku všudy přítomné.


Nejvíce se náš styl komunikace odráží v partnerských vztazích, ve výchově dětí, ale také v pracovních vztazích. V dnešní přetechnizované době plné spěchu se komunikace poněkud podceňuje. Už dávno jsou pryč doby, kdy se ve škole učil krasopis a sloh byl samostatným předmětem. Dopisy, plné květnatých slov postupně nahradily hromadně rozesílané maily s přílohami (a příkazem, pošli to dál x lidem do x doby) a následně je nahradily krátké maily, které pro změnu vytlačily ze scény rychlé chaty na sociálních sítích, kdy si několik lidí mezi sebou dokáže hodiny povídat (bohužel, každý o tom svém a druzí ho prakticky nevnímají, jen sem tam jedno nebo dvou slovně zareagují a přidají "smajlíka"). Nesnižuji tak hodnověrnost sociálních sítí, ale čeho je moc, toho .... To všechno vede jen k tomu, že většina z nás sedí doma doma u TV nebo u PC a utápí se v samotě ve svých myšlenkách. Často už neumíme navázat normální přirozený hovor a jen těžko hledáme správná slova, kterými bychom vyjádřili to, co vlastně chceme (a je jedno, jestli se to týká požadavku na šéfa o zvýšení platu nebo partnera o provedení domácí práce). Navíc nás všechny honí čas a tak zkracujeme konverzaci na to nejnutnější. Předpokládáme, že nám "druzí vidí do hlavy" a zbytek si prostě domyslí. Právě tím vznikají různá nedorozumění a mýlky, které vedou k vyhroceným hádkám kvůli maličkostem, přesto často s dalekosáhlými následky.

Za způsob naší komunikace může způsob našeho myšlení, resp. stav naší psychiky. Pokud chceme něčeho dosáhnout, měli bychom se všichni zase trochu víc snažit vyjadřovat se klidně, jasně a srozumitelně, a také trpělivě a klidně naslouchat druhým. Je důležité co říkám, ale i jak to říkám. Je správné ptát se, protože hloupé otázky neexistují. Je také správné přiznat, že odpověď neznám, protože hloupé odpovědi existují, zejména když si nejsme odpovědí jistí, můžeme odpovědět mylně a můžeme i vypadat jako hlupáci. Občas mne napadá, k čemu jsou všechny ty (placené) seznamky na webu, 3-kolová výběrová řízení pro obsazení (dávno obsazených nebo neobsaditelných) pracovních pozic..., když toto všechno je jen hra s předepsaným scénářem, kdy některá témata jsou tabu a jindy se po nás chce jen vymýšlet hloupé formulace. Naši předci nepotřebovali k tomu, aby se zamilovali a měli přirozený partnerský vztah žádný internet a když chtěli práci, prostě obešli pár živnostníků a firem.

Myslím, že je čas pro ty z nás, kdo jsou sami a nedaří se jim ve vztazích, v rodině i práci podle jejch představ, znovu začít číst knihy, abychom se znovu naučili mluvit přirozeně a rozvíjet své komunikační dovednosti tak, jak to bylo zcela normální dřív. A není to jen o slovní zásobě, kdy nahradíme zkratky typu OK, FYI, JJ, BTW a nahradíme slova typu "všechno je blbě". Je to i o tom, nebát se navázat přirozený kontakt s lidmi a umět se správně vyjádřit i ve vztahu ke svému zaměstnavateli.

V jednom z příštích článků se budu věnovat podstatě zásadních rozhovorů (nebo chcete-li důležitých rozhovorů). Zdá se to jako další knižní výraz, ale věřte, že zásadní rozhovory vedeme všichni a tak často, že je až zarážející, jak moc je podceňujeme. Proto jen málo z nás tyto hovory zvládá správně. Třeba vám těch mých pár informací pomůže Úžasný
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama